Když uvážím, že naposled jsem
recenzi psala někdy v prosinci…no…je to doba. Snad jsem nezapomněla, jak
na to :-)
Rozpojení. Slovo, ze kterého má v knize Bez šance hrůzu
nejedno dítě. Pokud vám je dvanáct a méně, můžete být v klidu. Je-li vám
osmnáct a více, jste za vodou. Nachází-li se však váš věk mezi třinácti a
osmnácti lety, máte důvod být zatraceně
nervózní. Už vzhledem k tomu, že jakmile jednou dojde k podepsání
příkazu k rozpojení, nejde ho vzít
zpět. A pokud se snad nacházíte v inkriminované věkové skupině…nezbývá
než doufat, že vás rodiče mají rádi. Connor
si to o těch svých také myslel. Jistě, je trochu vznětlivější povahy a sem
tam se zapletl do nějaké rvačky, ale to snad není důvod k takovému
nevratnému rozhodnutí. Nebo ano? Že má jít na rozpojení, zjistí Connor úplnou
náhodou. Jeho rodiče tedy neví, že on ví. A vypadá to, že se mu tuto zásadní
novinku vůbec nechystají sdělit. A tak uteče. A způsobí hromadnou nehodu na
dálnici. Mezi havarovanými vozidly je i autobus plný dětí. Dětí jedoucích na
(ano, uhádli jste) rozpojení. Tady nám do příběhu vstupuje Risa. Až do onoho
osudného dne žila Risa ve Stá-Do (Státní Domov). Risu neposílají rozpojit (=
rozebrat na orgány) proto, že by byla problémová, ale kvůli tomu, že ve Stá-Do
potřebují získat místa pro další nalezence. Podobně jako Connor nehodlá pasivně
přijmout svůj osud. Jenže pravděpodobnost, že se jí podaří uniknout, je
prakticky nulová. Dokud autobus, do kterého ji posadili, nenarazí Connorovým
přičiněním do stromu. Vypukne zmatek a Risa neváhá. Moc dobře ví, že jinou příležitost nedostane. Proto vystartuje a
než ji někdo stačí zastavit, zmizí v blízkém lese. Connor však ještě
předtím, než ji do něj bude následovat, vytáhne z jednoho z aut
chlapce jménem Lev. Myslel to dobře, chtěl ho zachránit před týmž osudem, který
měl potkat jeho i Risu. Lev je ovšem trochu zvláštní případ. Je totiž desátek.
Jako desátci jsou označovány děti z nábožensky založených rodin a církví.
A ta Levova (neptejte se mě, kdo přišel
s tímhle skloňováním) je opravdu silně věřící. Od samého začátku je
vychováván s tím, že je správné, aby šel na rozpojení. Pro své dva únosce
proto nemá moc pochopení. Ovšem jak řekl Connor… Po třinácti letech vymývání
mozku člověk nezmění názor za dva dny. Bude se tedy tvářit, že s nimi
souhlasí, aby se mu podařilo utéct a upozornit policii. Obojí se mu povede. Jenže pak
přijde něco, co ho přinutí dosavadní postoj radikálně změnit. Má ještě šanci své nově získané (a kvůli
jeho zradě vzápětí ztracené) kamarády varovat? Nebo už je pro všechny tři
pozdě?
Knihu Bez šance napsal americký
spisovatel Neal Shusterman a v našich luzích a hájích vydalo
nakladatelství Knižní klub. Je většího formátu, má 301 stran a jedná se o první
díl z chystaných myslím dvou. Autor pro vyprávění použil er-formu,
kdy se v kratičkých kapitolách věnuje vždy jedné z hlavních postav. Ty
nesou vždy jméno toho, o kom budou vyprávět. Případně se někdy zaměří na
postavu, která je sice vedlejší, ale vzniklou situaci může zásadním způsobem
ovlivnit. Takže vedle „pohledů“ Leva, Connora a Risy se občas objeví kapitoly
např. o policistovi, učitelce, náhodném kolemjdoucím, atd. Především díky zmíněným
krátkým kapitolám (a autorovu stylu psaní) je kniha velice čtivá, já s ní
strávila pouhé dva dny. Bez šance je dystopie, ze které mrazí. Teď nemám na
mysli kdovíjaké popisy drastických scén… Kdepak.
Mrazí z tématu. A ze skutečnosti, že se Shusterman při psaní
inspiroval skutečnými událostmi. Na rozdíl od mnoha jiných dystopií působí Bez
šance dost reálně. Jako něco, co by se opravdu mohlo stát. V jednu chvíli
se Connor s Risou dostanou do situace, kdy jsou nuceni předstírat, že jsou
pár. A tak předstírají… a předstírají… až
nakonec nic předstírat nemusejí. Ale nebojte, je to naznačeno jen velice
lehce a člověk jim to i celkem přeje :-) Tolik k vztahové složce příběhu. Setkala jsem se s různými názory na
obálku. Někdo v ní našel zalíbení, někdo ne. Jakkoli zvráceně to může
znít… mně se líbí. Věřím (doufám a
moc si přeju!), že Knižní klub přijde brzy s pokračováním a já se budu
moci k hlavním hrdinům brzy vrátit. Knize uděluji zasloužené čtyři
knížečky z pěti, protože na tu pátou mi tam přece jenom něco chybělo.
Kniha na mě v průběhu čtení udělala velice silný dojem. Když jsem však
dočetla, dojem odezněl. Na rozdíl třeba od jiné potenciálně reálné dystopie,
Strážkyně pramene. Tím vás rozhodně nechci odradit, Bez šance si pozornost
zaslouží.
Obě knihy si ji zaslouží.
Obě knihy si ji zaslouží.
Ukázka:
Admirál se ve svých
myšlenkách na okamžik někam vzdálí a pak mávne rukou. „Zbytek už určitě znáš.“
Connor možná nezná všechny detaily, ale to podstatné ví. „Lidé chtěli orgány.“
„Přesnější by bylo
říct, požadovali. Střevo s rakovinou se dalo nahradit novým, zdravým. Oběť
nehody, která by zemřela na vnitřní poranění, mohla dostat neporušené orgány.
Svraštělá artritická ruka se dala nahradit rukou o padesát let mladší. A
všechny ty nové části se musely někde vzít.“ Admirál se krátce odmlčí, aby se
nad tím zamyslel. „Jistě, kdyby víc lidí darovalo orgány, k rozpojování by
nikdy nedošlo… jenže lidé si rádi nechávají, co je jejich, dokonce i po smrti.
Netrvalo to dlouho a etiku převálcovala chamtivost. Z rozpojování se stal
velký byznys a lidé to umožnili.“ (Str.
205)
Četli jste Bez šance? Nečetli? Plánujete? Pakliže jste četli… co na knížku říkáte?
Super recenze :D Tuhle knihu jsem si zrovna přinesla z knihovny, tak jsem na ní hodně zvědavá :D
OdpovědětVymazatDíky! Snad se ti bude líbit :-)
VymazatTak teď už jsem přesvědčená definitivně. Tohle si prostě musím přečíst :)
OdpovědětVymazattrojtecka.blogspot.cz
Rozhodně! :-)
VymazatMoc pěkně napsaná recenze :) Knihu si nejspíš přečtu už jen proto abych ji mohla porovnat s knihou Neopouštěj mě zabývající se podobným tématem.
OdpovědětVymazatDěkuji, doporučuji všemi deseti :-)
VymazatSkvěle sepsaná recenze a další popostrčení k tomu, abych knihu přečetla. Já totiž dystopie moc nemusím, ale na Bez šance slyším z většiny tak pochvalné názory, že určitě neodolám.
OdpovědětVymazatDěkuji za přínosný článek a přeji krásný den! :)
Já děkuji za milý komentář :-)
Vymazat